Aha. No dobře. Takže asi takhle. Jak jsem se možná jednou nebo dvakrát zmínil, existuje pět základních kategorií duchů: šotci (kašička), folioti (zanedbatelní), džinové (fascinující třída, s několika jedinci, kteří jsou prakticky dokonalí), ifríti (obecně přeceňovaní) a máridi (příšerně namyšlení).

Kdybych k románu měla hned na začátku něco přirovnat, byli by to určitě Piráti z Karibiku, jenže narozdíl od nich tu Tim Powers se svou zásobou neuvěřitelné fantazie v záloze byl o něco dřív a je navíc mnohem zábavnější.
Jestli totiž tomuhle románu něco nechybí, je to neobvykle přímá a chytlavá dynamika a tím pádem i rychlost, kterou se čtenář skrze knihu prolouskává a přitom má šanci nudit se nebo ztrácet zájem, asi jako kdyby na ulici potkal Annu Boleynovou v dobovém županu.
Powers spojuje velmi čtivý a oblíbený prvek skutečné historie s jistou dávkou magie, v tomto případě vúdú. Ano, na scéně se objevuje drůbež, zápalné amulety jako psí pazoury, romantický páreček hlavních hrdinů a hlavně piráti blížící se ke konci (?) své éry. Zrovna jako vlna zachytí první stránka už na začátku a nepustí až do poslední věty celého rozbouřeného, asi 400stránkového mistrovského dílka.
Další kladem jsou dobře rozpracované postavy, většinou založené na skutečně žijících (kdysi) osobách, k jejichž osudu připlétá magii stejně jednoduše a prostě, jako by se to opravdu stalo zrovna tak, jak popisuje - například pirát Černovous byl (údajně) prošpikovaný desítkami šípů a snad mu i utnuli hlavu, než přestal plavat kolem lodi a konečně zemřel. Powers z něj s jistou elegancí vykouzlil kapitána-bocora (mága nebo šamana), stejně proradného, jak tvrdí dějiny, a s posádkou složenou ze samých Mrtvých z  něj učinil opravdového lotra svého řádu. Slavnější už nebude.
Příběh sám začíná u mladého loutkáře Chandagnaca, který se nalodí, aby odcestoval za pomstou na svém otci a majetku. Během plavby je ovšem počestná loď přepadena piráty, kteří - ohromeni Chandagnacovou bezhlavou odvahou - ho přinutí připojit se k nim. Shandy (francouzské jméno bylo pro mořské krysy moc složité) kupodivu zjišťuje, že takový život má něco do sebe - kdeco vám projde a život je najednou jedno velké dobrodružství. To samozřejmě přináší i jistá negativa - na moři se potuluje mnohem víc mágů než jen Černovous a téměř všichni mají pokaždé něco za lubem...
I přes všechny odbočky od hlavní linie příběhu, které autor podnikne, se ovšem čtenář nemůže ztratit, navíc se zaplete do víru podivně kluzkého humoru, kterému se nedá odolat, (a srovnám-li tohle všechno do rovnice, rovná se mi prázdná peněženka.
Anubisovy brány jsou prý totiž ještě lepší a právě podstupují dotisk - na příští pátek už je mám zamluvené..XD)

Ancelstierre je docela obyčejná, moderní země, s třídičkami odpadu a připojením k internetu, které tam dost možná využívá velké množství otaku, s cricketovými hřišti a určitě i nějakými těmi supermarkety, podle kterých poznáte civilizaci. Na její nezpochybitelnou obyčejnost vrhá stín jen severní hranice, kde začíná Staré království a končí veškerá elektronická komunikace. Hůř byste nedopadli, ani kdybyste zůstali bez signálu viset na laně kdesi v Alpách...
Staré království  je tajemné území, které žije vlastním životem, a to doslova. Je totiž působištěm Mrtvých a nekromantů, protože právě tam je stěna mezi světem, který známe, a všudypřítomnou Smrtí, řekou o devíti branách, nejtenčí.
Řekněme, že máte nadání pro magii, naučíte se spoutávat Volnou magii a z hecu se stanete nekromantem. Takových je ve Starém království nemalá řádka, i když důvody měl zřejmě každý jiné. Zřídíte si trvalejší bydliště ve Starém království, jednoduše se naučíte zacházet se sedmi zvonky Volné magie a můžete ze Smrti přivolávat duše a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, a že duše ve slušném stavu se dá využít mnoha způsoby... Problém nastává, pokud je nekromant příliš ambiciózní a s magií mu to skutečně jde. Navíc dostavá nebezpečné nápady, jak rozšířit působiště magie ze Starého království do Ancelstierre a přes něj dál. Tady přestává hra a začíná jeden velký průšvih...
Jen jeden nekromant používá zvonky Výsadní magie a je tedy ten jediný správný chlapík na poli plném zlosynů. Ukládá Mrtvé ke spánku a zachraňuje nevinné. Tu a sem se ztratí a vrací se zničit zlo za vzrůstající popularity. Abhorsen je zkrátka pan Důležitý a bez něj by Staré království bylo zřejmě neobyvatelné. Živými, samozřejmě.
Jednoho dne se u Zdi, hranice mezi těmito dvěma zeměmi, objeví dívka z Ancelstierre s jednou ošklivou zprávou, že Abhorsen je mrtev, a s druhou dobrou, že ona je jeho nástupce a dcera Sabriel a žádá hraniční strážní službu o pomoc. No nazdar, Mrtví se rojí jako včelky na jaře a my tady máme novou Abhorsenku bez jakéhokoli výcviku. Ono je hezké, že jí tatínek nechal vyrůstat v zemi, kde Mrtví nejsou, ale taky ji nestihl nic moc naučit. Jediný, kdo by mohl převzít úvod do světa exorcismu a magie, sídlí v Abhorsenově domě kdesi v pustině a jen jeho kouzelný obojek mu brání rozsápat Sabriel na kusy...

Toť hrubší úvod do Sabriel. Celá trilogie se dá rozložit na dva kusy: Sabriel se dá číst samostatně a další dva díly zvlášť. V těch přebírá hlavní roli Lirael, dcera Clayrů z ledovcového komplexu na severu Starého království, protože Sabriel už se víceméně dočkala svého šťastného konce. Narozdíl od vážnější Sabriel je Lirael extrémně nemluvná a nespolečenská, topí se v sebelítosti, všem se vyhýbá, přemýšlí o sebevraždách... Prostě milý člověk, který se na post hlavní postavy hodí dost zvláštním způsobem. Zdeptaná dívka a její psí společnice, jediná spřízněná duše, se vydávají do světa venku a setkávají se se Sabrieliným synem Samethem, který je kvůli očekávání svých rodičů přibližně na stejně psychicky nahlodané úrovni jako Lirael...

Všechny tři knihy působí na čtenáře hodně pozitivním dojmem, snad od každého žánru je v nich trochu, především pak horor a fantasy. Osobně jsem je přečetla jedním dechem a onen nadšený dojem nevyprchal už po pár dnech, jako u větší části jiných fantasy. Garth Nix dodal do hnacího motoru tolik nápadů, že to z Abhorsenské trilogie udělalo (alespoň podle mého) jeho nejlepší dílo. Ostatní jeho knížky působí ve srovnání s tímhle jako čtení malým dětem na dobrou noc... Zkrátka a dobře, pokud nemáte co dělat, Abhorsenskou trilogii jedině doporučuju - u nás si získala spoustu příznivců i bez masové reklamní kampaně, což už je dnes co říct.

Poměrně neznámý maďarský autor Bogáti a jeho (u náš obtížněji sehnatelná) kniha o fyzikovi, který jako jediný unikl nebezpečnému záření. Ono záření bylo tak nebezpečné, že v jediném okamžiku vyhladilo lidstvo i jiné organismy a nechalo po nich jen hrsti prachu...

   C. Robinson, ukrývající se až dosud za novým typem krytu, který měl být testován právě proti zmíněnému záření, vylezl na světlo denní a první věc, které si všiml (nepočítaje množství oranžových overalů povalujících se po okolí, aniž by se po nich jejich majitelé a Robinsonovi kolegové sháněli), byla podezřele modrá obloha. Rostliny se mu zdály zelenější a město nějak pustější. Přesněji řečeno, jak Robinson zanedlouho zjistil, na celém světě nebylo až na něj ani živáčka...
   Následující týdny se šokovaný fyzik musel vzpamatovávat a zároveň si zachránit holý život (pokud ten život ještě vůbec za něco stál), protože kde nejsou lidi, nejsou ani lidské věci - elektřina, teplá voda, čerstvé jídlo. Robinson přežívající na konzervách a vitaminových tabletkách si začíná sepisovat deník, deník posledního člověka na Zemi, a zoufale se snaží zachránit si vlastní rozum - praktický Robinson, kterému se za celý život nepodařilo vytvořit si v hlavě  kousíček fantazie. V jeho samotě se k němu přidávají vidiny jeho zmizelých přátel a staré křivdy vyplouvají na povrch, aniž už by mělo cenu je odpouštět...

   Kde začít? Tak především: je to AMERICKÁ spisovatelka, tudíž je to velmi AMERICKÉ - každý má svoje auto, školní ples není nic neobvyklého, rodina hlavního hrdiny se může kdykoli přestěhovat...
   Protentokrát mi asi nezbývá místo na narážky, přestože když vám řeknu, oč jde, přijdete o zábavu první poloviny knížky. Ten námět se totiž táhne i v dalších dílech série - Nový měsíc (New Moon), Zatmění (Eclipse), Rozbřesk (Breaking Dawn) a Půlnoční slunce (Midnight Sun).

Malé městečko Forks je místo, kde prakticky neustále prší. Někdy i přestane, ale ani to není důvod, aby se tam Isabelle Swanové líbilo. V nové škole na ni všichni zírají jako na holku z města (aby taky ne, Bella se právě přistěhovala za otcem - policejním ředitelem - ze slunečného Phoenixu). To by Bella ještě přežila, koneckonců je to lepší, než kdyby byl v jednom kuse tělocvik, který jí vůbec nejde, ale jedno individuum ji svým chováním opravdu vytáčí: Edward Cullen. Když už nechybí, dívá se na ni až moc vražedně, nebo ji naopak okázale ignoruje. Bella, které vrtají změny jeho nálad hlavou, se má co nevidět dozvědět pravdu (protože kdo se moc ptá, moc se dozví, přesně tenhle typ Bella je..XD):
Edward je upír a Belle se vyhýbá, protože se stejně jako celá jeho upíří rodinka zřekl krve. Jenže touha po krvi i docela jiný cit ho nevyhnutelně táhnou k Belle...

   Takže, echm, echmm, dojmy... Navzdory tomu, že tenhle typ četby (nebo jemu podobný) obvykle zavrhuju, tohle jsem přečetla. Dokonce jsem přitom ani moc nevyvracela oči, ani jsem nepředstírala dávení. Měla bych, ale... Jednoduše - dobře se to čte, námět pro holky (Dee, ty jsi přece taky holka!), který vás spolkne a pak se divíte, kam se poděly všechny ty stránky. Ale podle všech mých pravidel se mi to nemělo líbit! Já neholduju knížkám, kde se víc než tři stránky řeší, kdo, s kým, kde a proč... Tím chci sdělit, že Stmívání nebylo špatné, ale příště si raději nechám něco doporučit minimálně od jednoho zástupce každého pohlaví...>__>
   Jak jsem si všimla, tahle série má u nás spoustu fandů (lépe řečeno fanynek), kteří netrpělivě očekávají film (nepřijde vám, že poslední dobou se filmuje skoro všechno..?), jenže mě osobně spíš než hlavní představitel role Edwarda zaujalo to, že k celé sérii existuje spousta obrázků k pokochání..=3 (>>)

   

   Anglie je opět v jedné z mnoha válek s Francií, konkrétně v té vleklé napoleonské. Kapitán Will Laurence patří k námořnictvu a poměrně úspěšně brání na Reliantu lamanšský průplav proti Bonapartově invazi - jeho nadějná kariéra se ovšem ocitne v troskách ve chvíli, kdy ukořistí z jedné z francouzských lodí dračí vejce, které si pospíšilo s líhnutím a za svého páníčka si zvolilo právě Laurence.
   (Ksakru, zarazí se čtenář, kde se v historické knize vzal drak? Věc se má jednoduše tak, že autorka trochu promíchala fikci a fakta.)
   Laurence tedy navzdory nevoli svých rodičů přestupuje k letectvu, organizaci, která chová ošklivé předsudky k námořnictvu (a zase naopak). Krom toho je jeho nechutně rychle rostoucí drak Temeraire stejně tak složitá osobnost jako kterýkoli člověk, což je při boji trochu ošemetné, protože když vám potopí loď, je to přece jen něco jiného.

   Velmi slušně propracované dílko se mi zdálo spíš jako takový úvod k těm dalším knihám, tzn. série Temeraire ještě není dopsaná, což zrovna nepotěší někoho jako já, kdo čeká na pokračování desítek jiných knih. V každém případě patří k těm knihám, které si můžou bez ostychu přečíst i kritici nad patnáct, aniž by si přitom připadali jako malé děti - to se snadno zjistí už jen z přímé řeči. Jazykem totiž Temeraire velmi připomíná Norrella a Strange (>>) a krom toho se mi zdá, že se o něm mluví víc, pročež prohlašuju, že Norrel a Strange jsou opravdu o něco lepší (a navíc nemusíte čekat na pokračování, protože dost zřejmě žádné nebude), to jen kdybyste se rozhodovali zrovna mezi těmito dvěma skvostíky..=3

Já jsem! říkal jsem si pořád dokola. Jsem živý člověk pod jasným nebem. Poprvé v životě jsem věděl, co je to člověk. A zároveň jsem věděl, že jestli budu ten úžasný nápoj pít dál, tenhle zážitek bude postupně mizet, až zmizí docela. Už jsem ochutnal všechno na tomto světě a chtěl bych s ním splynout v jedno. Chtěl bych se stát rajčetem - anebo švestkou.

Filozoficky laděný příběh norského autora (jeho u nás asi nejznámější kniha se jmenuje Sofiin svět) se odehrává snad ve všech možných rovinách. První ze dvou nejdůležitějších linek sahá několik generací do minulosti a zasahuje až do přítomnosti, kde se jí pomocí malé knížky, zapečené do bochánku, a úlomku skla z koule pro zlaté rybičky, daří ovlivňovat uvažování malého chlapce, který projíždí s otcem Alpami až do Athén, aby tam našel svou matku. V miniaturní knižce se píše o zdánlivě fantastickém příběhu, ovšem jak její malý čtenář brzy zjistí, je v něm mnohem větší kus pravdy, než by kdo skousl:   Na podivném ostrově bez konce žijí karty, nemyslící a uspořádané do jakýchsi kast: Piky, Kříže, Káry a Srdce. Jedna přebývající karta je ovšem jedinečná: Žolík, symbol, který svým způsobem svazuje oba příběhu do jednoho celistvého.
   Na první pohled zaujme neobvyklé uspořádání knihy - dělí se totiž na čtyři části a každá kapitola je pojmenovaná podle jedné karty, čímž už abych tak řekla předem dává najevo, že hodlá srovnávat svět s kartami. Myšlenku dojmu bych rozebírala ještě dlouho, takže jen podotknu, že filozofii v tom opravdu najdete v dávce příliš velké na to, aby se vám v hlavě dokázalo všechno vsáknout a rozložit na malé dílky během pouhých pár hodin. Tohle je otázka týdnů, měsíců, let. Karty odhalily >desítky< takových otázek a téměř žádné jednoznačné odpovědi. Osud a náhoda, bůh, to všechno teď půjde stranou - za to hlavní totiž považuji úvahu o člověku a jeho existenci. Jsme a ani si to někdy neuvědomujeme. Někdo si to možná neuvědomí za celý život. Zapadáme do stereotypů. Ale jestli se zakousnete do tohohle malého mistrovského díla, uvědomíte si to. Tahle "recenze" není obdarována dostatečným počtem řádků, aby to dokázala všechno jasně vysvětlit, ale 300 stránek k tomu má bezpochyby jisté předpoklady. Takže hurá za záhadou purpurové limonády!=))

   Vysočina je místo, kde se už desítky, ne-li stovky let drží lidé se zvláštní schopnostmi, aby zachovali čistou krev svého rodu. Těmto schopnostem se říká dary. Každý rod vládne jiným darem, které se dají ovládat pouhým pohledem, pohybem ruky nebo tichým slůvkem. Díky daru dokáží čistí "Horňáci" způsobovat věci, o jakých se obyvatelům Nížin ani nezdá. Rodiny se každý den bojí, aby na ně jejich soused nezaútočil, a takoví se skutečně najdou, protože Vysočané jsou od přírody bojovní a navíc se udržováním nezředěnosti daru a krve občas stává, že se leckdo z nich pomate na mysli a používá svůj dar pro zábavu, což ovšem ve skutečnosti moc zábavné není, vezmeme-li v úvahu, že onen dotyčný má dar, který dovede pokroutit tělo...
   V rodině Casprových, která vládne darem ničení, se mladý Orrec zděšený svou strašlivou, nezkrotitelnou schopností rozhodne dobrovolně oslepnout, aby nemohl nic zničit, zatímco Orrekův otec se musí věnovat vyřizování vztahů se svým novým sousedem, brantorem Oggem, který má dar zmaru a nebylo by radno si jej znepřátelit.

   Ursula le Guinová se po delší odmlce ozvala, a že je co slyšet.
   Dary v sobě nesou úžasnou myšlenku. Jsou vyprávěny tím Le Guininým zvláštním stylem, kde je přímé řeči minimum, a i přes větší časové skoky dokáží vtáhnout do děje a nechat vás vcítit se do hlavního hrdiny. Čtenář si díky úžasně výstižným popisům ani nemusí uvědomit, že přes polovinu stránek má pásku přes oči. Jemné náznaky občas ani nedají odhalit nálady postav, které jsou tajemné a strohé až do konce. Právě ta strohost je myslím důvod, proč o to víc dojímají ty "smrtelně vážné scénky". Zajímavé je zamyslet je nad tím, jak dobře píše Le Guinová v první osobě a mužském rodu zároveň - myslím, že věrohodně to vyzní dost na to, aby to spolkl úplně kdokoliv..=D

~ Zkuste si představit, že lidstvo spolu s nálezem kovu zvaného železo nevědomky způsobilo soumrak rasy mnohem starší, než si kdo dovede představit. Tato rasa s obrovskou mocí, která se nechávala zvát bohové, byla nucena se stáhnout: mladší generace se vmísily mezi obyčejné lidi a většina starších se uchýlila do stínů, proklínala člověka a kula pikle, jak nastolit chaos a tak opět ovládnout svět. Jediná věc na světě umožňovala dosáhnout tohoto stavu - Kniha mága Abraháma neboli Kodex, návod, jenž mimo jiné popisuje proměnu kovů v ryzí zlato výrobu elixíru mládí.
~ Právě k tomuto Kodexu se zhruba ve čtrnáctém století náhodou dostal Nikolas Flamel, z něhož se záhy stal slavný alchymista. Zemřel roku 1418... údajně.

~ V současnosti vlastní jistý Nick Fleming malé knihkupectví v San Franciscu, zatímco jeho žena Perenela vede kavárnu hned naproti. I dvojčata Josh a Sofie spatřila výhodu v tom, že by si při práci zůstala nablízku, a tak je manželé Flemingovi zaměstnají.   Život dvojčat ovšem nenávratně změní příjezd kumpánů dalšího jistého alchymisty, který také objevil tajemství věčného života a nyní - po dlouhém pátrání - by rád získal i Kodex pana Fleminga alias Flamela...

(~ Nejprve bych ohledně následujících řádků ráda podotkla, že ať už vyzní jakkoli (kriticky?), Alchymista si mě získal. Jen je nezbytné ho kvůli recenzování i řádně rozpitvat.)
~ Tohle dětsky zabalené dílko by se mohlo líbit milovníkům akce a rychlého sledu událostí, čtenářům fantasy odehrávající se v moderním světě, ale i těm, kteří nedopustí na mytologii. Michael Scott totiž vytáhl bohy z Egypta, Řecka, Ostrovů i Skandinávie a vsadil je do doby internetové, což s nimi provedlo nevídané věci. Ještě nikdy mě nenapadlo, že by se bohyně smrti mohla stát závislou na on-line hrách... A s dobou šli i Flamel a druhý alchymista jménem... Dee! Tak, tak, jedinou špatnou zprávou (pro mě) je, že doktor Dee je tentokrát tak trochu za hajzla mimořádného ražení. Střety Flamela a Deea doprovázejí kouzelné popisy alchymistických úskoků, ukázky jejich prohnanosti a dokonce vůně a pachy (a to ve velkém), takže scénu si lze téměř živě představit, což (velmi kladně, v mém případě) ovlivňuje výsledný dojem, nemýlím-li se..=)
~ Bohové nebudou pro zběhlejší žádná novinka a každý, kdo si kdy přečetl něco o alchymii, se by mohl v některých pasážích začít nudit, nicméně ve třinácti bych byla pevně přesvědčená o tom, že Alchymista je bestsellerem, kterému se hned tak něco nevyrovná.

PS: Pokud by vás téma mytologie nebo snad alchymie zaujalo, můžu vám doporučit další četbu k rozšíření znalostí..=3:

• Mytologie (Bohové, Hrdinové, Mýty)
  - přehled všech významných kultur sepsaný dvaceti autory
• Knihy ze série Děsivé dějiny (např. Strašliví Egypťané)
• Otomar Dvořák: Císař alchymistů
  - příběh o alchymistech v Čechách za Rudolfa II. (mezi jinými E. Kelley, M. Sendivoj)
• Pavel Toufar: Osudy alchymistů
  - aneb život Johna Deea v širších souvislostech a přesnějších datech