Skončilo to nečekaně náhle: skořápka uprostřed téměř rovně pukla a obě poloviny odlétly na palubu, jako by je sám tvor uvnitř netrpělivě odmrštil. Ve změti úlomků se objevilo dráče a mocně se na polštáři oklepávalo. Bylo ještě pokryté slizem a na slunci se mokře lesklo; tělo mělo od nozder po ocas čistě černé a posádka vydechla úžasem, když zvíře roztáhlo mohutná, šestkrát dělená křídla připomínající dámský vějíř, při spodním okraji posetá oválnými, šedými a zářivě tmavomodrými skvrnami.
Sám Laurence strnul ohromením; čerstvě vylíhlé dráče nikdy neviděl, ačkoli se účastnil několika námořních operací, při kterých dospělí draci útočili jako letecká podpora. Neměl dostatečné odborné znalosti na to, aby určil druh, rozhodně to však bylo neobyčejně vzácné plemeno: nevzpomínal si totiž, že by na té či oné straně zahlédl černého draka, a dráče bylo navíc na to, že se právě vylíhlo, značně velké. O to byla situace naléhavější. "Tak, pane Carvere, připravte se," vyzval hocha.
Silně pobledlý Carver vykročil s napřaženou, viditelně se třesoucí rukou ke zvířeti. "Hodný dráček," pronášel spíš tázacím než oznamovacím tónem. "Poslušný dráček."
Dráče si ho pranic nevšímalo. Soustředěně se obhlíželo a úzkostlivě si z kůže obíralo uvázlé kousky skořápky. Nebylo větší než pořádné psisko, na každé noze však mělo patero bezmála třícentimetrových drápů nahánějících hrůzu; Carver se na ně bázlivě zahleděl a zastavil se na délku paže od draka. Stál a bezradně čekal; drak mu dál nevěnoval pozornost, a tak mladík po chvíli vyslal přes rameno ustrašený prosebný pohled k místu, kde stál Laurence s panem Pollittem.
"Možná by na něj mohl znovu promluvit," řekl pan Pollitt pochybovačně.
"Nu, pane Carvere, zkuste to prosím," vybídl ho Laurence.
Hoch kývl, než se však stačil otočit, dráče ho předešlo tím, že slezlo z polštáře a skokem se kolem něj sneslo na palubu. Carver se obrátil s rukou stále ještě nataženou a málem až komicky udiveným výrazem ve tváři; ostatní důstojníci, kteří se předtím nechali strhnout a popošli blíž, nyní zase poplašeně ucouvli.
"Zůstaňte na svých místech," křikl Laurence. "Pane Riley, hlídejte podpalubí." Riley kývl a postavil se ke vchodu, aby dráčeti zabránil v cestě dolů.
Dráče se ale pustilo do zkoumání paluby; mrskalo přitom dlouhým, úzkým, rozeklaným jazýčkem, zlehka se dotýkalo všeho v dosahu a těkalo kolem jednoznačně zvídavým, bystrým pohledem. Carvera však nadále nebralo na vědomí, vzdor hochovým opakovaným snahám upoutat jeho pozornost, a s obdobným nezájmem přehlíželo i ostatní důstojníky. Tu a tam se sice dráče postavilo na zadní, aby si lépe prohlédlo některou tvář, stejnou pozorností však poctilo i třeba kladku či zavěšené přesýpací hodiny, na které udiveně mžouralo.
Laurence klesal na duchu; nikdo mu v žádném případě nemohl vyčítat, že dráče nijak nestálo o neškoleného námořního kadeta, nechat ale zdivočet nesporně vzácného dráčka ukořistěného ještě ve skořápce by bylo skutečnou prohrou. Připravovali se na základě povšechných znalostí, střípků vědomostí posbíraných v Pollittových knihách, a Pollittových vlastních útržkovitých vzpomínek na líhnutí draka, kterému kdysi přihlížel; nyní se ovšem Laurence děsil, že opomněli nějaký zásadní krok. Rozhodně mu připadalo zvláštní, když zjistil, že dráče by mělo být schopno mluvit hned po vyklubání. V pramenech nenašli žádnou konkrétní pobídku či metodu, jak dráče přimět k řeči, vina by však padala výhradně na něj, a sám by si ji také i přičítal, kdyby se ukázalo, že došlo k nějakému opomenutí.
Mezi důstojníky i řadovými námořníky vnímajícími kvapící čas se rozhučel tlumený hovor. Laurence si uvědomoval, že to brzy bude muset vzdát a zauvažovat nad tím, jak zvířeti zamezit ve volném pohybu, aby jim po prvním krmení neulétlo. Dráče mezitím na své obhlídce dospělo až k němu; dřeplo si před něj na zadní a tázavě se na něj zahledělo. Laurence na něj zíral s neskrývaným smutkem a hrůzou.

Sakra, ono je jich tam nejmíň stokrát víc, jenže to bych musela opisovat celou knížku, protože většinou vychází z dlouhodobějšího kontextu..=) Přesto se nedovedu nepodělit alespoň o pár z nich:

Azirafal (Anděl, obchodník se vzácnými tisky na částečný úvazek)
Crowley (Anděl, který ani tak nepadl, jako se vycházkovým tempem snesl k zemi)

Arcibiskup James Usher (1580-1659) publikoval v roce 1654 Annales Veteris et Novi Testamenti a v nich tvrdil, že nebe i Země byly stvořeny v roce 4004 před Kristem. Jeden z jeho pomocníků se tímto datem zabýval, provedl další výpočty a byl schopen triumfálně oznámit, že Zem byla stvořena v neděli 21. října, 4004 před Kristem, a to přesně v 9.00 dopoledne, protože Bůh prý rád pracoval od časného rána, aby měl práci hotovou, dokud se cítil svěží.

V té chvíli byl Crowley někde v okolí Sloughu a hnal své auto rychlostí zhruba sto osmdesát kilometrů v hodině. Prakticky ani on, ani nic v jeho okolí nevypadalo zvlášť démonicky, rozhodně ne podle klasických měřítek. Žádné rohy, žádná netopýří křídla. Připusťme, že poslouchal kazetu s nahrávkou alba To nejlepší z Queen, ale z toho se nedalo usuzovat celkem nic, protože všechny kazety ponechané v autě déle než čtrnáct dní se změnily v album To nejlepší z Queen.

"Aha, takže ty jsi prohlédl můj kapesní trik," uchechtl se nuceně. Děti na něj upíraly lhostejné pohledy.
"Jste obyčejný šmírák," odpověděl mu Warlock. "Stejně jsem chtěl, aby nám raději promítali kreslené grotesky."
"Abyste věděl, má pravdu," přidala se k němu holčička s koňským ohůnkem. "Vy jste opravdu šmírák. A asi taky teplouš."
Azirafal vrhl zoufalý pohled na Crowleyho. Co je jeho, Azirafala, týkalo, byl si téměř jistý, že Warlock je uvnitř prosycen zlem pekelným a čím dříve se objeví pekelný pes a oni budou moci z tohoto prokletého místa zmizet, tím lépe.

"No prosím," liboval si Azirafal, který vytáhl na světlo další kazetu. "Čajkovský!" Otevřel pouzdro a zasunul kazetu do přehrávače v palubní desce.
"To se ti taky nebude líbit," povzdechl si Crowley. "Už je v autě déle než čtrnáct dnů."
Bentleyem, který se hnal kolem Heathrow, otřásla vlna těžkých basů.
Azirafal nakrčil čelo.
"To nějak nepoznávám. Co je to?"
"To je Čajkovského 'A další hryže prach'," odpověděl mu Crowley a zavřel oči, protože právě projížděli Sloughem.
Aby nějak ubili čas, když se hnali spícími Chilterns, poslechli si ještě "Jsme šampioni" Williama Byrda a Beethovenovu "Chci se osvobodit". Ani jedna z těch písní ovšem nebyla zdaleka tak dobrá jako "Holky s macatým zadkem" od Vaughana Williamse.

"Proč musíš být vždycky tak cynický?"
"Už jsem ti to vysvětlil. Je to moje zaměstnání."

Tompkins nacpal do zbraně další kuličku a odříkal si obchodní mantry. Odprav je dřív, než oni odpraví tebe. Zab, nebo budeš zabit. Kdo se bojí, sere v síni. Přežijí jen nejschopnější. Každý den odvahu.

Stačily dva roky promyšlených investic a výzkum dal dohromady ŇAM™. ŇAM™ obsahoval jednoduchým způsobem promíchané a spojené proteinové molekuly, opláštěné a zakódované, vyrobené tak, že je ignorovaly i ty nejdravější enzymy lidského zažívacího traktu; špetka umělého sladidla, minerální olej, který nahradil olej rostlinný, vlákniny, barviva a ochucovadla. Výsledkem byla potravinová hmota téměř k nerozeznání od ostatních. Lišila se od nich jenom dvěma věcmi. Jednak cenou, která byla o maličko vyšší, a jednak obsahem živin, který v něm byl zhruba stejný jako v běžném walkmanovi. Nezáleželo na tom, jak moc jste jedli, neustále jste ztráceli kila*.

* A vlasy. A pružnost kůže. A když jste to jedli pravidelně a dost dlouho i známky života.

ŇAM™ si kupovali tlustí lidé, kteří chtěli být hubení. Kupovali si ho ale i hubení, kteří nechtěli být tlustí...

Mnoho lidí, kteří se s Azirafalem setkali poprvé, si udělalo celkem rychle úsudek, který vycházel ze tří bodů: Za prvé, že je Angličan z jihu. Za druhé, že je teplejší než parta opic, která se nadýchala rajského plynu. a za třetí, že je inteligentní. Dva z těch bodů ovšem byly mylné. Nebe není Anglie, ať už si o tom jistí básníci myslí cokoliv, a andělé jsou bezpohlavní, pokud se jednou za čas opravdu nerozhodnou dát si tu námahu. Ale inteligentní byl...

     Došli jsme na místo, kde jsme se zastavili před několika dny, kdy jsem se mu poprvé postavil na odpor. Řekl: "Mohl bys..." a zarazil se. Dokončil otázku skoro až prosebným pohledem, který ke mně obrátil. Přikývl jsem.
     Rozhlédl jsem se kolem sebe. Travnatý, kamenitý svah se povlovně zvedal a zakrýval vyšší svahy nad ním. Jeden maličký jasan se uchytil nedaleko pěšiny a snažil se tam vyrůst úplně sám. Byl zakrslý, rostl do dřeva, ale statečně vyháněl pupeny. Odvrátil jsem od něho zrak. Před námi bylo u stezky mraveniště. Bylo ještě časně ráno a velcí, rudočerní mravenci se pořád hemžili kolem otvoru nahoře, tvořili zástupy a pospíchali za svým. Bylo to velké mraveniště, hromada čisté hlíny vysoká dobrou stopu. Viděl jsem trosky takových hmyzích měst a uměl jsem si představit podzemní chodby, složité galerie a průchody, temnou architekturu. Aniž bych si dopřál čas na rozmyšlenou, natáhl jsem levou ruku, upřel jsem zrak na mraveniště a ze rtů jsem vyrazil dech v ostrém zvuku. Veškerou svou vůli ničit, bořit, mařit jsem do něj udeřil.
     Viděl jsem zelenou trávu v paprscích slunce, zakrslý jasan, čistě hnědé mraveniště a rudočerné mravence, jak pospíchají úzkým otvorem dovnitř a ven, rozbíhají se a sbíhají v roztroušených zástupech trávou a po stezce.
     Otec stál za mnou. Neotočil jsem se. Slyšel jsem jeho mlčení. Bylo pro mě nesnesitelné.
     V záchvatu pocitu marnosti jsem pevně zavřel oči a přál jsem si, abych už nikdy nemusel spatřit toho místo, mravence, trávu, stezku, sluneční paprsky...
     Otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak se tráva kroutí a černá, mravenci se zastavují a sesychají se v nic, jejich mraveniště se hroutí do prašných dutin. Zem jako by přede mnou na úbočí vřela, jako by se s praskavým, štípavým rachotem svíjela. Něco, co tam stálo, se zachvělo, zkroutilo a zčernalo. Levou ruku jsem měl pořád toporně nataženou, ukzaoval jsem jí před sebe. Zaťal jsem ji a oběma rukama jsem si zakryl obličej. "Dost! Dost!" vykřikl jsem.

Černí ptáci, především vrány, se pomalu slétali na pilony a nosná lana mostu, až zaplnili veškerá volná místa. Byli jich tisíce a stále přilétali další a další.
"Přilétají od Alkatrazu," usoudil Josh a sklonil hlavu, aby se podíval směrem přes rozbouřené moře k ostrovu, nad kterým se objevil černý mrak.
Obrovské hejno vran se vznášelo nad opuštěnou věznicí a vypadalo jako kouř, který se klikatí nad spáleništěm, ale tento dým nemizel, naopak spíš kroužil okolo ostrova a zvětšoval se jako předzvěst něčeho neblahého.
"Vrány," polknul těžce Josh. "Musí jich být tisíce."
"Desítky tisíců," opravila ho Sofie. Podívala se na Nicka a zeptala se: "Kde se tu vzaly?"
"To jsou Morriganiny děti," odpověděl záhadně.
"Budou potíže," dodala Scatty. "Velké potíže."
Pak najednou, jakoby na rozkaz, se mrak zlověstně vydal od ostrova směrem přes záliv k mostu.
Josh stáhl zatemněné okno a všichni slyšeli chraplavé krákorání ptáků, které připomínalo zlověstný afektovaný smích. Doprava se zpomalovala, někteří lidé dokonce zastavili, aby si vyfotili neobvyklý jev svými telefony nebo digitálními fotoaparáty.
Nikolas Flamel na nahnul dopředu a položil levou ruku na Joshovo rameno. "Měl bys jet rychleji," oznámil vážně. "A nezastavuj se, ať se děje cokoliv, ani když do něčeho narazíš. Prostě jeď dál tak rychle, jak jen můžeš. Musíš nás co nejrychleji dostat přes most."
Něco v Nickově nepřirozeně škrobeném hlase vyděsilo Sofii víc, než kdyby křičel. Hledala útěchu u Scatty, ale ta byla ponořená do svého batohu.. Válečnice vytáhla krátký luk a spoustu šípů, které položila vedle sebe na sedadlo. "Zavři si okno, Joshi," řekla klidně. "Přece nechceme, aby se něco dostalo dovnitř."
"Hádám, že máme problém?" skoro zašeptala Sofie, přičemž se dívala na alchymistu.
"Zatím ne, ale budeme mít, pokud nás ptáci doženou," řekl Flamel a snažil se o úsměv. "Můžu si půjčit tvůj telefon?"
Sofie vytáhla mobil z kapsy a otevřela ho. "Chystáte se na nějaké kouzlo?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Ne, jdu telefonovat. Doufejme, že ne do hlasové schránky."

Rychle se rozhlédl po svíčkou osvětlené místnosti, v níž se právě ocitl. Zjistil několik věcí. Následovaly po sobě takto: Prvním pohledem zjistil, že právě ona modla, pro niž přišel, spočívá na hedvábné podušce v zasklené vitríně u východní stěny pokoje. Druhý pohled ho upozornil na mohutný zámek na dvířkách vitríny a třetí na impozantní manželskou postel, ve které pochrupoval postarší párek. Poslední pohled mu zprostředkoval informaci o klíči do vitríny, který visel na řetízku kolem krku spícího muže. A tady, mezi tichými stíny rozlehlé místnosti, Jakub zjistil, proč má kult a spolek Mňoukalů pořád jen třicet sedm členů. Ať se na věc díval z kterékoli strany a posuzoval jakékoli možnosti a prostředky, její provedení prostě bylo nemožné. Jak měl k sakru získat ten zatracený klíč, a přitom nevzbudit toho starého páprdu?
Najednou se postava ležící pod přikrývkou po boku pána klíčů neklidně převalila. Jakub v hrůze pozoroval, jak si stará dáma sedá, přehazuje nohy přes postranici postele a strká chodidla do domácích pantoflí. Když pod jejíma nohama cestou ke dveřím zaskřípěla prkna v podlaze, začal se ve spánku vrtět i lord Semiš. Jakub zůstával nehybně stát - temná silueta, rýsující se proti oknu. Když stará paní vyšla z místnosti, ulehčeně si oddechl. Zdálo se, že mu dnes v noci přece jen štěstí přeje. A právě ve chvíli, kdy tak vděčně myslel na své štěstí, napadl ho jistý plán. Pomalu se začal plížit kupředu a vyhýbal se prknům, ktrá mu na své cestě z místnosti nechtě označila stará paní.
Jakub v duchu rychle probíral, jaké následky by pro něj mohlo mít, kdyby jeho plán nevyšel, ale pak tiše vlezl do postele vedle spícího starocha a přetáhl přes sebe pokrývku. Několik vteřin ležel zcela nehybně a zvažoval své další kroky. Po chvilce bleskurychle pohnul jednou rukou a sebral klíč z jeho bezpečného útočiště na starochově hrudi. Udělal to hbitým a přesným (zcela náhodným) pohybem, kterým současně uchopil klíč a zároveň přehodil řetízek spícímu lordovi přes hlavu. Za něco takového by se nemusel stydět ani Uole Tvoňka, největší a nejproslulejší lupič v tuposvěďské historii.
Když teď Jakub svíral v ruce vytoužený klíč, ležel na posteli a spokojeně lapal po dechu. Právě se chystal vyklouznout, když ho kolem pasu uchopila starochova ruka a pevně jej sevřela. Nejdřív se vyděsil, protože ho napadlo, že se lord Semiš probudil, ale jak se ukázalo, starý pán jen takhle pozdě v noci zatoužil po nějakém potěšení, které by mu poskytla jeho žena. Zloděj krátce zauvažoval, co by asi dotyčná lady udělala v této situaci, a pak starého pána rázně odstrčil.

   Stará samotářka jim vypráví o neznámých zemích, o cestě, o cizím světě. Žádná z dvanácti průzkumnic nemůže uvěřit vlastním tykadlům.
   Všechno začalo, když se 103 683 jako prostá bojovnice procházela chodbami zakázaného města Bel-o-kanu v blízkosti královské komnaty. Tehdy se odkudsi vynořili dva pohlavní jedinci, samec a samička, a požádali ji o pomoc. Tvrdili, že jednu loveckou výpravu zcela zničilo jakési tajemné vojsko, schopné zabít deset bojovnic současně.
   Bojovnice 103 683 se tedy pustila do pátrání na vlastní pěst a zjistila, že ten pár byl dílem jejich odvěkých nepřátel, trpasličích mravenců z města Ši-gae-pu. Vypukla válka vedená proti nim, ale trpaslice nevrhly do bitvy obří drtící zbraně. Znamenalo to, že je nemají.
   Padlo tedy rozhodnutí, že se tato zbraň bude hledat u jiných dávných nepřátel – u termitů. Bojovnice 103 683 se vydala s jednou loveckou výpravou k východnímu termitišti. Našly tam však jen město zničené jedovatým chlorovým plynem. Jako jediná se zachránila termití královna. Tvrdila, že všechny katastrofy, které se v poslední době často opakují, jsou dílem „obrovských netvorů, strážců okraje světa“.
   103 683 tedy zamířila na východ, za velkou řeku, a po tisíci peripetiích objevila onen pověstný východní okraj světa.
   Předně, jelikož svět nemá tvar krychle, jeho okraj nepředstavuje žádnou závratnou propast. Podle ní je okraj světa plochý. Pokouší se ho popsat. Vzpomíná si na jedno šedočerné pásmo silně páchnoucí benzinem. Jakmile tam vstoupil nějaký mravenec, okamžitě ho rozdrtila černá hmota, jež byla cítit gumou. Mnoho mravenců, kteří se pokusili přejít, tam zahynulo. Okraj světa je plochý, ale je to pásmo okamžité smrti.
   103 683 se chystala udělat čelem vzad, když vtom ji napadlo prokopat pod tou pekelnou stuhou tunel. Tak prošla na druhou stranu kraje světa a objevila exotickou zemi, kde žijí ta pověstná obrovská zvířata, strážci kraje světa, o nichž se zmiňovala termití královna.
   Vyprávění všech dvanáct průzkumnic fascinuje.
   Kdo jsou ta obrovská zvířata? ptá se 14 zaraženě.
   103 683 zaváhá a pak odpoví jedním slovem:
   PRSTY.
   Všech dvanáct bojovnic, přestože jsou zvyklé lovit ty nejhorší dravce, okamžitě nadskočí a samým překvapením se odpojí od komunikačního kruhu.
   Prsty?
   To slovo pro ně představuje ztělesnění noční můry.
   Všichni mravenci znají příběhy o Prstech, jedny ohavnější než druhé. Prsty jsou nejstrašnější netvoři ze všeho, co bylo stvořeno. Někteří tvrdí, že se vždy přemisťují po pětičlenných stádech. Jiní ujišťují, že zabíjejí mravence jenom tak, bezdůvodně, ani je potom nesnědí.

   Pan Drawlight se pootočil na židli, usmál se a prohlásil: „Tak to vypadá, že máte rivala, pane.“
   Než pan Norrell dokázal vyrukovat s vhodnou odpovědí, Lascelles se zeptal, jak se ten muž jmenuje.
   „Strange,“ řekl Drawlight.
   „Toho neznám,“ opáčil Lascelles.
   „Ale ne!“ oponoval Drawlight. „Myslím, že musíte. Jonathan Strange ze Shropshiru. Dva tisíce liber ročně.“
   „Nemám nejmenší tušení, koho máte na mysli. Ale počkejte! Není to ten muž, který za studií na Cambridgi vyděsil kočku, která patřila rektorovi koleje Corpus Christi?“
   Drawlight přisvědčil, že právě to je on. Lascelles si ho okamžitě vybavil a oba se zasmáli.
   Pan Norrell zatím mlčel jako zařezaný. Drawlightova úvodní poznámka mu byla hroznou ranou. Připadal si, jako by se Drawlight otočil a udeřil ho – jako by se otočila postava na obraze, nebo stůl či židle, a praštila ho. Ten úlek mu téměř vyrazil dech; byl si naprosto jist, že z toho onemocní. Pan Norrell se ani neodvažoval pomyslet, co Drawlight řekne dalšího – třebas něco o větších schopnostech – o vykonaných zázracích, vedle nichž by ty Norrellovy vypadaly zcela žalostně. A to si dal takovou práci, aby mu žádní rivalové nemohli vyrůst. Cítil se jako člověk, který v noci obchází svůj dům, zavírá dveře i okenice, jen aby zaslechl, jak někdo lomozí o patro výš.
   Když však rozhovor pokračoval, nepříjemné pocity ustoupily a pan Norrell se cítil bezpečněji. Jak Drawlight a Lascelles mluvili o Strangeových kratochvilných výletech do Brightonu, o návštěvách Bathu a Strangeově statku ve Shropshiru, pan Norrell si řekl, že už chápe, co tenhle Strange musí být za člověka: povrchní světák, který se Lascellesovi v lecčems podobá. A pokud je tomu tak (říkal si pan Norrell v duchu), není pravděpodobnější, že věta „Máte rivala“ nebyla určena jemu, ale Lascellesovi? Tenhle Strange (myslel si pan Norrell) musí být Lascellesův rival v nějakém milostném románku. Norrell se zadíval na své ruce sepnuté v klíně a usmál se své pošetilosti.
   „Takže,“ nadhodil Lascelles, „Strange je teď mág?“
   „Hm,“ řekl Drawlight a obrátil se k panu Norrellovi. „Určitě ani jeho největší přátelé by si nedovolili srovnávat jeho vlohy s talentem váženého pana Norrella. Mám ale za to, že si jej v Bristolu a Bathu považují. Právě teď je v Londýně. Jeho přátelé doufají, že budete tak laskav a udělíte mu audienci – a mohl bych být tak smělý a vyjádřit přání být u toho, až se dva praktičtí mágové sejdou?“
   Pan Norrell zvedl oči jen velmi pomalu. „Rád se s panem Strangem setkám.“
   Pan Drawlight nemusel dlouho čekat, než se stal svědkem závažného rozhovoru mezi dvěma mágy (což bylo jen dobře, protože pan Drawlight čekání nesnášel). Pan Strange dostal pozvánku a jak Lascelles, tak Drawlight si jeho návštěvu nenechali ujít.
   Ukázalo se, že pan Strange není ani tak mladý, ani tak pohledný, jak se pan Norrell obával. Měl blíže k třicítce než k dvacítce, a pokud si jiný gentleman může dovolit posuzovat tyto záležitosti, nebyl ani v nejmenším pohledný. Nikdo se však ani nenadál, že si s sebou přivede hezkou mladou ženu: paní Strangeovou.
   Pan Norrell se ze všeho nejdřív Strange zeptal, zdali s sebou přinesl své spisy. Velmi rád by si totiž přečetl, co pan Strange napsal.
   „Napsal?“ zarazil se pan Strange. „Jsem bohužel v rozpacích, co na to odpovědět. Nic jsem nenapsal.“
   „Ach!“ vzdychl pan Norrell. „Pan Drawlight mi řekl, že vás požádali o článek pro Pánský magazín, ale třebas…“
   „Á, tohle!“ opáčil Strange. „Zatím jsem o tom příliš nepřemýšlel. Nichols mě ujistil, že to bude potřebovat až přespříští pátek.“
   „Od pátku za týden, a on ještě nezačal,“ vydechl pan Norrell ohromeně.
   „Víte,“ řekl Strange, „čím rychleji podle mě dostane myšlenky z hlavy na papír, aby to mohlo jít k tiskaři, tím lépe. Odvážil bych se tvrdit,“ a přátelsky se na pana Norrella usmál, „že vám to přijde zrovna tak.“
   Pan Norrell, kterému se zatím nepodařilo dostat z hlavy na papír a pak k tiskaři byť jen jednu jedinou věc a jehož veškeré práce se nacházely v různém stadiu revize, nic neřekl.
   „Co se námětu týče,“ pokračoval Strange, „ještě o něm nemám úplně jasno, nejspíš ale vyvrátím Portisheadův článek v časopisu Moderní mág. Viděl jste ho, pane? Zuřil jsem kvůli němu celý týden. Portishead se snažil dokázat, že moderní mágové si nemají co začínat s elfy. Jedna věc je připustit, že už ty bytosti neumíme vyvolat – ale něco úplně jiného je přece zříct se veškerých úmyslů na využití jejich služeb! Taková přecitlivělost mě dokáže rozpálit. Ze všeho nejvíc mě ale zaráží, že jsem ještě neviděl jedinou kritiku Portisheadova článku. Když už teď máme něco na způsob magické komunity, bylo by podle mě dost špatné, kdybychom takové bláboly nechali nevyvrácené.“
   Strange očividně dospěl k názoru, že toho namluvil až dost, a počkal si, dokud na to někdo nezareaguje.
   Po chvíli ticha pan Lascelles poznamenal, že lord Portishead onen článek napsal na výslovné přání pana Norrella a s páně Norrellovou pomocí a souhlasem.
   „Vážně?“ Strange to naprosto ohromilo.
   Znovu se rozhostilo ticho, načež se Lascelles unyle optal, jak se tak člověk dnes může naučit kouzlit.
   „Z knížek,“ odpověděl Strange.
   „Ach, pane!“ ozval se pan Norrell. „Jak rád tohle slyším! Zapřísahám vás, abyste nemarnil as ničím jiným a věnoval se výlučně ustavičnému čtení! I kdybyste tomu měl věnovat veškerý čas a odepřít si všechna potěšení!“
   Strange si pana Norrella změřil poněkud ironickým pohledem a potom poznamenal: „Velkou překážkou mi ovšem vždy byl nedostatek knih. Vy si ani neumíte představit, pane, jak málo knih magie zůstalo v Anglii v oběhu. Všichni knihkupci se shodují, že ještě před pár lety jich byla spousta, ale nyní…“
   „Opravdu?“ skočil mu pan Norrell spěšně do řeči. „Nu, to je mi věru prapodivné.“
   Následné ticho bylo obzvláště trapné. V pokoji seděli jediní angličtí mágové moderní doby. Jeden se přiznal, že nemá žádné knihy; druhý, jak bylo dobře známo, jimi měl nacpané dvě knihovny. Už jen pouhá slušnost by panu Norrellovi měla velet, aby nabídl pomocnou ruku, byť to byl třebas jen malíček; ale pan Norrell neřekl nic.

Podoba bohyně se rozmazala, jak se královna elfů pokoušela udržet kontrolu, ale kde není víra, aura většinou mizí.
"Ale, tak odvážný?" řekla a přešla do své normální podoby.
Když se za ní ozvalo výhružné zaskřípění, otočila se. Za záda se jí připlížilo Zavazadlo a otevřelo víko.
"Tohle mě nevyděsí!" řekla.
"Vážně? No... mě to děsí," řekl Mrakoplaš. "A kromě toho, já jen oprašuju jejich herecký kvality. V tom není žádnej problém, nebo ano? Vy byste měla tyhle lidi milovat. Znají dryády, nymfy, satyry, kentaury, harpyje a obrovské obry, kteří mají jen jedno oko, pokud tomu dobře rozumím, a není to nějakej hloupej žert o sexu, kterej jsem zatím nepochopil. Oni v tyhle bytosti věří, a přitom ani jedna z těch věcí neexistuje! Možná až na toho jednookýho obra, ten je pro mě zatím hádankou."
"Viděli jsme jejich představení," prohlásila královna. "Nechovají dost uctivosti ke svým bohům."
"Ale vidět je věřit, není to tak? A musíte připustit, že mají spoustu bohů. Celý tucty." Obdařil ji přátelským úsměvem a přitom doufal, že se zatím vyhýbala místním městům. Bylo v nich množství chrámů a bezpočet svatostánků. Bylo v nich však také množství mužů, kteří se při každé příležitosti dovolávali bohů, ale pak provozovali činnost, v níž nebylo pro bohy místo, maximálně jen jako pro pozorovatele nebo ozdoby. Ale herci hráli bohy rádi...
"Vy máte něco za lubem," prohlásila královna. "Ať se podíváme, kam se podíváme, učíte vy, mágové, lidi umění. Proč?"
"Je to taková šedivá, nudná planeta," odpověděl jí Mrakoplaš.
"Kamkoliv přijdeme, vyprávějí si příběhy," zamračila se královna. A pomalu ho obcházela. "A dokázali obrázky zaplnit i oblohu."
"Aha, to myslíte souhvězdí?" pozvedl Mrakoplaš obočí. "Ty se neměněj, abyste věděla. Ne jako u nás doma. Úžasný. Pokusil jsem se přesvědčit jeden kmen, aby pojmenovali to veliký, co vypadá jako bílej pás. Myslel jsem si, že kdyby ho pojmenovali třeba Kvestor a tu skupinku malejch hvězd napravo od něj Pilulky ze sušených žab, že by to byla moc pěkná památka na naši návštěvu -"
"Ty se mě bojíš, že?" přerušila ho královna. "Všichni mágové se bojí žen."
"Já ne!" ohradil se Mrakoplaš. "Myslíte, že ženský nebejvaj tak často ozbrojený jako chlapi?"
"Ale ano, bojíš se," trvala na svém královna a přisunula se blíže. "Zajímalo by mě, jaká je tvá největší skrytá touha?"
Nebýt tady, pomyslel si Mrakoplaš.
"Přemýšlím, co bych ti mohla dát," pokračovala královna a pohladila Mrakoplaše po tváři.
"Každý ví, že všechno, co člověk dostane od elfů, ráno zmizí," řekl Mrakoplaš a cítil, jak se třese.
"Mnoho věcí je sice pomíjivých, ale příjemných," mámila ho dál královna a přistoupila ještě blíž. "Po čem nejvíc toužíš ty, Mrakoplaši?"
Mrakoplaš se otřásl. Nedokázal lhát.
"Po bramborách," hlesl.
"Po té hlízovité zelenině?" nakrčila nechápavě čelo královna.

Tenhle úryvek je malinko delší, poněvadž Pravda se mi vážně dost líbila (právě kvůli Ottovi)..XD

___

Sacharóza zahlédla koutkem oka pohyb. Uprchlý pozemní úhoř, který se pravděpodobně začal za stolem nudit, se rozhodl podniknout velmi pomalý pokus odhalit nové obzory, kde by se mohl plazit pyšně a horizontálně.

"Prosím, ne apyste -" začal Otto.

To nic, já se hned tak něčeho neštítím...“

Sacharózina ruka se sevřela kolem hadovitého těla.

Probrala se tím, že jí Ottův černý kapesník prudce ovíval tvář.

„Oh, můj bože, co se to...“ začala a pokusila se posadit.

Ottova tvář vyzařovala takovou hrůzu, že na okamžik zapomněla na vlastní strašlivou bolest hlavy.

„Co se vám stalo?“ zeptala se. „Vypadáte příšerně!“

Otto před ní uskočil, pokusil se narovnat a napůl se zhroutil na pracovní stůl, zatímco si rukama svíral hruď.

„Sýr!“ zasténal. „Prosím, sešeňte mi kus sýra! Nebo felké japlko! Něco, do čeho bych se mohl zakousnout! Prosím!“

„Nic takového tady dole není -!“

„Běžte od mě tál! A netýchejte takhle!“ sténal Otto.

„Jak?“

„Ta chrupa, co se takhle sfedá a patá a sfetá! Já jsem upír! Prosím, pochápejte, omtléfající mlatá táma, to týchání, to sfedání chruti... fyfoláfá to něco strašnécho s mécho nitra...“ S trhnutím se narovnal a sevřel rukou kus černé stuhy, kterou měl připevněnou na klopě. „Ale já putu silný!“ zvolal. „Nemochu fšechny stratit!“

Postavil se do škrobeného pozoru, i když se od hlavy k patě třásl tak, že se Sacharóze zdál mírně rozmazaný, a rozechvělým hlasem začal zpívat: „Oh, naplníš své poslání, poslání, poslání, to poslání, máš čaj a koláč k snídani, k snídani, máš k snídani -“

Žebřík náhle ožil trpaslíky, kteří se jeden přes druhého spouštěli dolů.

„Jste v pořádku, slečno?“ ptal se Bodoni, který se k Ottovi rozeběhl s pozdviženou sekerou. „Zkoušel na vás něco?“

„Ne! Ne! On je -“

„- ten nápoj, co v žilách pění, ten nápoj už pro mě není -“ Po tváři se Ottovi řinul pot. Stál a zpíval s jednou rukou přitisknutou na srdce.

„To je ono, Otto!“ volala na něj Sacharóza. „Bojuj proti tomu. Bojuj!“ Obrátila se k trpaslíkům. „Nemá někdo z vás kousek syrového masa?“

„...život nový, zdrženlivý, čistá voda, klidu óda...“ na Ottově bledé tváři pulzovaly žíly.

„Mám nahoře skoro čerstvý krysí plátky,“ zahuhlal neochotně jeden z trpaslíků. „Stály mě celý dvě pence...“

„Tak pro ně skoč, Goudy,“ zamračil se na něj Bodoni, „tohle přestává bejt sranda!“

„- smíme pít brandy i gin, i výběr rudých vín, whisky si dát i rum nalévat, jediný nápoj však nesmíme pít, pomyslet na něj ani o něm snít...“

„Dyť nic neřikám, já jen, že dva peňáky jsou dva peňáky!“

„Podívejte, začíná se kroutit!“ zvolala Sacharóza.

„A taky už skoro nemůže zpívat,“ dodával se zájmem Goudy. „Tak jo, teda, už du, už du...“

Sacharóza popleskala Ottu po studené ruce.

„Dokážeš to překonat!“ naléhala. „My všichni jsme tady proto, abychom ti pomohli! Že je to pravda? Že?“ Pod jejím výhružným pohledem odpověděl sbor trpasličích hlasů nepříliš nadšeným „jóóó“, i když Bodoniho výraz dával jasně najevo, že on si není jistý, proč je tady Otto.